Historie kostela sv. Václava

V Sýčině stával kostel již ve středověku. Nejstarší dochovaná zpráva o kostele pochází z roku 1356. Kostel byl farní, farnost patřila k děkanátu boleslavskému. V 1.polovině 16.století měli patronátní právo, tj. právo jmenovat faráře, páni Stránovští. V roce 1546 jej prodali Jiříkovi Cetenskému z Cetně a na Vinařicích. Ten nechal roku 1571 na místě starého dřevěného kostelíka vystavět nový zděný kostel sv. Václava a ustanovil ho jako místo odpočinku rodu Cetenských.

Kostel je vystavěn v renesančním stylu s gotizujícími prvky a se zcela neobvyklými třemi věžemi. Gotika se zde připomíná trojbokým závěrem presbytáře, vysokými lomenými okny a opěráky. Pozdně gotická věž na severní straně má lomená okna horního patra a je vyzděná z pískovcových kvádrů. Do nich jsou na průčelí věže po obou stranách horního okna vytesány dva erby, vlevo erb zakladatele Jiříka Cetenského , vpravo jeho manželky Anežky ze Sulevic. Půdorys kostela je asymetrický a na presbytář s dvěma věžemi navazuje dvoulodní prostor. Hlavní loď je sklenuta valenou klenbou s výsečemi, severní je výrazně užší. Mezi věžemi na severní a jižní straně je vměstnán presbytář. Třetí nejvyšší věž je umístěna na ose západní stěny. V obou věžích nad presbytářem jsou umístěna oratoria, pod nimi v severní věži je sakristie, v jižní pak rodinná hrobka knížat Thurn Taxisů. Typickou součástí renesančního interiéru jsou tribuny. Zde jsou po obou stranách odlišné. V severní lodi je zděná s patrovými arkádami, zatímco po jižní straně probíhá pouze úzká dřevěná tribuna.

V roce 1609 byl kostel opraven a obohacen o uměleckou výzdobu. Opravu podnikl Václav Cetenský z podnětu své manželky Krizeldy Talackové z Ještětic. Jejich alianční znak je umístěn v horní části portálu do sakristie. Ze stejné doby pocházejí malby na galerii, do zábradlí zapuštěné. Jsou malované na dřevě, většina jich je původních, zrestaurovaných, několik jich je však novějších. Výzdobu kostela pro Václava Cetenského provedl německý malíř Kreger Kargus, který také pracoval pro Valdštejny na Dobrovici. Jeho dílem je také dřevěný strop v oratoři jižní věže, rozdělený do osmi polí bohatě zlacených s výjevy ze života Ježíšova.

Za třicetileté války byla Sýčina vypálena včetně fary, zůstal jen kostel a jeden statek. Fara nebyla nikdy obnovena, proto roku 1658 byl kostel připojen k faře v Dobrovici. Od té doby jsou dějiny kostela spojeny s majiteli dobrovického panství, nejprve Valdštejny, od roku 1734 Fürstenberky a od roku 1809 Thurn Taxisy.

V roce 1736 byl kostel důkladně opraven. Interiér byl vybaven novým barokním mobiliářem podle návrhu F.I.Préa. Tak vznikl hlavní oltář, dílo truhláře P.Vyšohlída z Dobrovice, podobně jako kazatelna, která je doplněna plastikami od Josefa jelínka z Kosmonos. Fresky ze života sv. Václava pocházejí od malíře Jana E. Vodňanského, na hlavním oltáři je obraz sv. Václava od Fr. Barbieriho. Do horního patra severní věže byly přeneseny zvony z dřevěné zvonice, která stávala do té doby v jihozápadním rohu hřbitova. Stará dřevěná zvonice, ve které bývala i kostnice, byla poté rozebrána a nová kostnice postavena v severovýchodním rohu hřbitova. Později rovněž zanikla.

V roce 1765 poškodil vítr střechu kostela tak, že na severní věži musel být proveden nový krov a na střechách obnovena šindelová krytina. Opravy byly provedeny na náklad sýčinského záduší.

Při opravě kostela v roce 1833 byla střecha nově pokryta taškami. V interiéru byla zřízena hrobka Thurn Taxisů. Staré hroby byly zasypány a renesanční náhrobní desky byly z podlahy přemístěny ke stěnám. V jedné z rakví jsou zde i pozůstatky pánů Cetenských, porůznu sebrané po kostele.

Důležitá oprava byla provedena v letech 1866-1867 slavným pražským architektem Aloisem Turkem, kdy byla staticky narušená stavba podchycena provedením nových základů. Současně byl opraven interiér. Fresky byly přemalovány K. Javůrkem, který pod kruchtou vytvořil obrazy čtyř evangelistů a obraz sv. Ludmily na pravé bočním oltáři, který vyrobil truhlář J. Péx a řezbář J. Pauer z Dobrovice.

Na kruchtě stával positiv. Roku 1848 dodal nové varhany Josef Vocelka z Prahy, starý positiv byl přenesen do kostela v Semčicích.

V severní věži byly umístěny tři zvony. Všechny byly slity v Mladé Boleslavi. Největší „Maria“ má v průměru 108 cm a je zdoben erbem Cetenských a obrazem Matky Boží s Jezulátkem. Zvon „Vít“ má průměr 78 cm a je bohatě zdoben nápisy. Nejmenší zvon „Václav“ s nápisem „swaty waczlave, kniezie czirske zemie, oroduj za nas, letta panie 1868“ měl průměr 73 cm.

Za 1.světové války byly zvon „Václav“ a zvon „umíráček“ zrekvírovány a odvezeny na rozlití. Obyvatelé Sýčiny, Nepřevázky, Chloumku a Němčic učinili sbírku a roku 1931 byl zavěšen nový umíráček.

Kolem roku 1930 bylo v presbytáři umístěno na skleněných deskách šest českých patronů.

Za 2.světové války byly opět zrekvírovány zvony. Zvon „Maria“ naštěstí neprošel oknem, proto byl ušetřen, ale „Vít“ a „umíráček“ byly odvezeny. „Vít“ se navrátil, „umíráček“ byl bohužel roztaven.

Co praví pověst

Na Vinařicích sídlil bohatý kníže, který měl tři hašteřivé dcery. Aby je potrestal, dal postavit na návrší v Sýčině tři věže a v každé z nich jednu uvěznil. Spolu se mohly sejít jen od půlnoci do jedné hodiny ranní. Sestry ve věžích brzy zkrotly a už na sebe nebyly tak zlé jak bývaly.

Jednou se o nich dověděl mladý vladyka z Kokořínska. Tajně se seznámil s tou, co se jmenovala Eliška. Chtěl ji unést a oženit se sní. Eliška souhlasila s podmínkou, že najde ženichy i pro obě její sestry. To se vladykovi podařilo a na Vinařicích se slavila veliká svatba.

Sestry odjely se svými manžely. Jejich otec panství předal svému synovi, který dal věže spojit chrámovou lodí a vznikla tak dnešní podoba kostela. Pověst lze spojit se skutečnými osobnostmi. Tím bohatým knížetem byl asi míněn Jan Cetenský, který měl z prvního manželství dceru Johanku a z druhého Annu a Elišku. Kostel v Sýčině nechal postavit jeho syn Jiří, pozdější hejtman Boleslavského kraje. Oba byli pochováni v Sýčině a po nich i další členové rodu.

Další z legend praví, že mezi kostelem a zámkem na Vinařicích je podzemní chodba, snad pro šlechtu, která by tak mohla uniknout nezvanému vetřelci.